ZPĚT NA ÚVODNÍ STRANU

...aneb Bereničino přátelství s Gabrielle.

Tak takový malý outtake z mého sociálně kritického románu :D Spíš se to odehrává tak paralelně. A spoustu věcí tam není vysvětlených, protože to bude v mém veledíle :D. Lol. Asi bych měla říct, že jakákoliv podobnost s živými osobami je čistě náhodná... (i když stejně dopadnu jako McGee v NCIS LOL)


Když byla na IDETu poprvé, dostala lístky od své nejlepší kamarádky. Gabrielle jich mohla získat, kolik chtěla, protože jen řekla svému tatínkovi a on to zařídil.
Patnáctileté slečny mezi dospělými muži, kteří na ně vyjeveně koukali a nechali je vlézt do tanků. Berenika se smála a fotila vystavené kusy ze všech možných i nemožných (spíš těch nemožných) úhlů. Její baterka pomalu ubývala. V pavilonu nebylo narváno, Gabriellin tatínek jim všechno ukázal a do detailů vysvětlil, načež jim pokládal kontrolní otázky a Berenika žárlila, že Gabrielle měla tak skvělé rodiče. Její rodiče se rok předtím rozvedli; nedokázala si představit, že její táta by s nimi strávil celé odpoledne.
Když pak Ellin tatínek někam zmizel, sedly si na obrubník, zatímco si pouštěly písničky na jejím Sony Ericsonu a přemítaly, jestli nezimprovizovat Twister. Sledovaly kolemjdoucí lidi, smály se a sepsaly seznam, co všechno musí koupit při cestě domů, protože měly ve slevě Cart’d’Ore Tiramisu a bylo potřeba vymyslet něco slaného na vyvážení chutí. Neshodly se na filmu, na který se chtěly dívat. Nakonec si položila hlavu na Ellino rameno a tiše poslouchala Enriqueho Iglesiase. Občas se zasmála, když si vzpomněla na jejich deštníkový tanec a byla ráda, že se Ellino rameno moc netřáslo. Gabrielle se nikdy nesmála tak nahlas jako ona..

Když byla na IDETu podruhé, místo Gabrielle jí lístky zajistil Lukin a její návštěva měla sloužit jako rozptýlení jeho nudného dne pomáhání organizátorům výstavy. Teprve, když procházela vstupní kontrolou si uvědomila, že džíny a černá mikina s kapucí nemusela být tím nejlepším řešením. Lukin ale zajistil lístky i Adie, takže aspoň byly dvě, které vyčnívali z davu. Stejně se výstaviště rychle zaplnilo a ony strávily čtyřicet minut jen hledáním Lukina. Pobíhal kolem stanu pro generální štáb, Adie se mu smála, že dělal hostesku.
„Tak nohy na to má,“ usmála se sugestivně. Adie pohodila hlavou. Svého přítele o chvíli později zatratila a obě se začaly potloukat výstavištěm jen tak. Přemýšlela, jak se měla Elle, až ji Adie zarazila a ukázala přímo před ně: „Není to Elle?“
My o vlku a vlkodlak za dveřmi, Gabrielle stála přímo před nimi. Skoro ji nepoznala – držela v ruce plastovou štíhlou sklenku šampaňského, na rozdíl od nich měla vysoké podpatky, které jí ladily se šaty. Kolem zápěstí se jí houpala nějaká drahá kabelka, protože Elle měla samé drahé kabelky, a Berenika jí napsala zprávu, jestli se nechce sejít.
Ačkoliv si povídala s nějakými pány, ani jeden z nich nebyl její taťka a Berenika byla zmatená. Ještě zmatenější, když jí přišla odpověď, že nemá čas. Protože Gabrielle nevěděla, že byly s Adie na výstavišti. A pozorovaly ji.
Dva muži, kteří si s ní povídali vypadali nicméně důležitě a Adie ji přitáhla za Gabrielle. Jestli proto, že chtěla pozdravit dlouho ztracenou kamarádku nebo ji ztrapnit Berenice nebylo jasné.
„Čau! Elle!“
Provinile sledovala, jak blondýnka ztuhla. V momentu už se Adie narvala do kroužku a Berenika slyšela její nejlepší kamarádku monotónně je obě představovat.
„Daun,“ kývl na ně vysoký muž s ledově blonďatými vlasy.
„Nick Gabčík, těší mě,“ podal jim ruku černovlasý muž vedle Gabrielle. A pak, jakoby se nic nestalo, obrátili pozornost zpět ke Gabrielle. Berenice to nevadilo. Netušila, kdo to byl a věděla, že Gabrielle na rozdíl od nich o něco muselo jít. Nebo je znala.
„Takže?“
„Říkala jsem Damovi- Dame!“ přetrhla svou vlastní řeč.
Netušila, co se dělo, ale Gabrielle se smála. Kluk, který Adie kompletně ignoroval a Bereniku nadšeně objal, protože s nimi přece jenom chodil rok do školy a pět týdnů spolu chodili, Gabrielle objímal kolem ramen.
„Už vám Gabe představila-?“
„Samozřejmě.“
„Beru, tak jak jde veterina?“
„Neumřela ti ještě žádná lama?“ dodal nový hlas a Ace Carter vtrhl na scénu. Ace, se kterým dva roky chodila a jehož fotku měla doteď v mobilu. Ace, stále vypadající naprosto stejně, se stejným ironickým šklebem jako si pamatovala.
„No, slyšela jsem, že lama byla zařazená na seznam ohroženým zvířat,“ nechala se slyšet Adie. Berenika protočila oči.
„Takže, abych si to ujasnil,“ ozval se černovlasý muž.
Kdyby se nejmenoval Gabčík, tipla by ho na Acova otce, „ty seš Berenika. Ta Berenika.“
Přikývla.
„A ty-?“
„Adéla. Těší mě. Vy jste se také přišli podívat, o čem IDET vlastně je? My tu podporujeme Bereniččina přítele, i když se k nám “
V tom momentu se Berenika poprvé cítila tak vzdálená od své nejlepší kamarádky. Protože se celá pětice na Adie podívala se stejným výrazem. Nějaký starý vtip, který neznala. Ace se začal culit. Adie nasadila otrávený výraz. A Damon přitiskl Gabrielle blíž k sobě. A ona to dovolila. Berenika netušila, kdy se její kamarádka tak změnila. Možná takhle se cítila blondýnka pokaždé, když viděla ji a Lukina.
A pak jejich vtip pochopila. Samozřejmě. Oba kluci, stejně jako oba muži na sobě měli padnoucí obleky. Gabrielle měla lodičky. Samozřejmě.
„Jste tu pracovně,“ obrátila se na Gabrielle.
„Pracovně?“ udivila se Elle, „já tu pracovně vůbec nejsem. Jenom chci vypadat dobře na fotkách,“ zasmála se.
Nepodívala se Berenice do očí. A ona si skoro až přála, aby u ní Gabrielle stále přespávala a v temnotě noci jí vykládala o světě tajných agentů a dobrodružství.

Když byla na IDETu potřetí, lístky jí zajistila Gabrielle, protože na rozdíl od Lukina dostávala VIP, díky kterým mohly do stanu s občerstvením a dostaly pěkný zelený papírový náramek s velkými písmeny ‚VIP‘ v bílé barvě, se kterými se hrdě fotili. Berenika se usilovně rozhlížela, ale neuviděla ani Dama, ani Ace, ani dva známé muže. S Gabrielle se sešla před vchodem, tentokrát v balerinkách a sukni, aby vypadala slušněji. Gabrielle ji přívítala v letních šatech a s náramkem od Cartiera, kabelkou Michael Kors a lodičkami Laboutin, protože Gabrielle v poslední době jenom nakupovala a její taťka vydělal spoustu peněz a Gabrielle měla život vyřešený. Elle se s Lukinem bavila podstatněji déle než Berenika pokládala za možné, načež ji odtáhla do pavilonu, kde musely být přesně v jedenáct, protože byl křest nové knihy. Berenika o ní nikdy v životě neslyšela, ale i tak se nevzpouzela.
Gabrielle se protlačila davem, přičemž nikomu nešlápla na nohu. Berenika klopýtala za ní. Než se nadála, do ruky jí byla vtisknuta sklenka šampaňského, stejně jako Gabrielle. Kolem nich se točili postarší pánové, kteří se na ně smáli, už trochu pod vlivem alkoholu, a Gabrielle je ignorovala jako vždycky. Berenika se jí zeptala na Dama a nedostala odpověď. Obě dostaly po jednom vydání knihy zadarmo a Berenika se nepřestávala usmívat, ani když jí Elle vyhodila doma a odjela. Teprve když prolistovala tu nepodstatnou knížku, zjistila, že na straně 30 byl Gabriellin dědeček a na straně 120 její otec. Usmála se a Berenika přemýšlela, jestli by na straně 121 našla fotku Elle.

Počtvrté nešla, protože měla moc učení na závěrečné zkoušky. Gabrielle jí přesto jeden lístek vtiskla do ruky a její pohled jasně říkal, že bude vítaná, kdyby jí to náhodou vyšlo. Berenika neudělala závěrečnou zkoušku z biochemie a tři dny Gabrielle neodpovídala na zprávy.
Čtvrtý den se Gabrielle objevila u ní doma s krabicí Carte’d’Ore Tiramisu zmrzliny. Bez jediného vysvětlení si našla cestu do jejího pokoje a vážně jí řekla, že se přišla ujistit, že si Berenika nepodřeže žíly. Berenika jí byla strašně vděčná. A když šli ve tři ráno konečně spát, vůbec neležela obrácená ke stěně a v duchu si nepřála, aby se Gabrielle nikdy nebývala odstěhovala do jiné země. Pak by jí možná stále rozumněla, když Gabrielle neodpověděla na otázku, jaká byla výstava ten rok.

Popáté měla moc práce na stáži a celý měsíc byla moc utahaná na odpovídání esemesek a Facebookových zpráv. Stejně měla mizerný signál.

Sedmý rok jí přišla pozvánka na zahájení, společně s VIP vstupenkou a ona se celý den usmívala, protože Gabrielle na ni nezapomněla a pořád byly kamarádky. Nikam nešla, protože Lukin byl v Iráku, ale dívala se na přenos v televizi. Byla si jistá, že Gabrielle uvidí, protože Gabrielle měla před sebou zářivou budoucnost první prezidentky České republiky.
Kamera několikrát genericky přejela pavilon, kde se to hemžilo lidmi a pak následoval přestřih na zahájení na pódiu před pavilonem. Ministr mluvil o obraně státu stejně jako jí to vykládal Lukin, než odjel na misi na Střední Východ, a pak zvedl svoji sklenku do výše na přípitek a zahájení výstavy. Když kamera rozšířila záběr, zabrala i lidi stojící za ministrem na podiu, se sklenkami zvednutými do výše. Gabrielle stála na pravé straně podia v černých krátkých šatech a černých brýlích, její pas objímala Damonova ruka a než si připila, cinkla do skleničky vedle stojícího staršího muže, jehož jméno si již Berenika nepamatovala. Vypadala šťastně. Berenika si přála, aby jí zase přišla navštívit.

Vstupenky postupně přestaly chodit. Stejně jako už neseděla celý den na Facebooku a neposílala Gabrielle blbosti jako dřív. Dobře, možná jí poslala fotku čerstvě narozené Elišky, vážící tři kila, s rozkošným chmýřím na hlavičce. Její praxe byla udržovaná praktikantkou z vejšky, za niž byla vděčná. V Brně bylo mnoho veterinářů a Berenika začínala přicházet na to, co to znamenalo být soukromníkem. Možná by se s tím smiřovala lépe, kdyby se jí v hlavě neozýval Gabriellin hlas, který jí to všechno předpovídal. Protože Gabrielle byla neznámo kde, její facebook dávno deaktivovaný. Její telefonní číslo nefungovalo. Oscilovala mezi tragickými myšlenkami o tom, že se Gabrielle něco stalo, k radostným nápadům, že třeba její nejlepší kamarádka skutečně dosáhla svého cíle a pracovala pro MI6 nebo CIA nebo nějakou jinou špiónskou organizaci. Jestli jí to vyhovovalo, proč ne. Berenika měla Elišku, Lukina a Adie, která se u ní zastavovala na kafe každý pátek.

Elišce bylo deset, když se jí Lukin zeptal, jestli by jim nemohla sehnat lístky na IDET. Chtěl ukázat dceři svoji práci a kde to šlo lépe než na starém tradičním IDETu.
Usmála se a tři dny nespala, protože vymýšlela, co Elle napsat. Facebook odezněl stejně jako Libimseti, nebo možná jen ona už neměla tolik času stránku procházet každý den. Netušila, kde Gabrielle bydlela. Netušila, jestli se vůbec vrátila zpět do Česka, nebo žila v Londýně. Telefonní číslo vymazala už dlouho před tím. Až její dcera protočila oči a ukázala na jejich notebook s razantním: „Tak ji najdi na internetu ne?“
Měla by se omluvit svojí mamce, jestli jí občas také tak jasně dávala najevo, že byla úplně hloupá. Alespoň tak se Berenika cítila, když zapínala počítač, aby tedy svoji kamarádku vygooglila. Nenašla nic. Pochopitelně. Koupila lístky tajně online a tiše poděkovala, že měla s Lukinem oddělené účty. Nikdy ji nepodezíral.

Stála před velkým nápisem IDET, vyvedeným v militantně zelené barvě. Kolem plotu výstaviště se ve větru třepotalo několik vlajek, mezi nimi česká, slovenská, německá, anglická i ruská. Před hlavním vchodem se klikatil zástup chlapů v oblecích, s iPhony nebo hands-free. Výstaviště před pěti lety rekonstruovali, takže vypadalo velmi moderně, dokonce získalo několik cen. A mělo zabudované místo pro tankodrom, protože IDET patřil spolehlivě k jedněm z mála výstav, které se konaly vždycky.
Eliška protočila oči a vytáhla mobil, nejspíš aby napsala nějaké kamarádce, jaké bylo rodinné odpoledne otrava. Nechápala, jak jen pár hormonů mohlo z její líbezné dcerky udělat netvora, kolem kterého bylo nutno chodit po špičkách. Lukin jí ale mobil brzy sebral a Berenika ignorovala Eliščino zlostné mumlání.
Její mamka zemřela dva měsíce předtím a Berenika pochopila, že nebyl čas na čekání. Další odpoledne strávené s Adie, při kterém její kamarádka ignorovala jakékoliv zmínky o jejich staré známé ji donutilo koupit lístky na výroční akci. Lukin se jí smál, když mu to řekla; jak mohla tušit, že Gabrielle na výstavě bude mu prostě nebylo jasné. Ale Berenika to věděla. Protože Elle na IDET chodila od svých pěti a Berenika ji znala alespoň natolik, aby věděla, kolik pro ni tradice znamenaly. Gabrielle musela někde na prostorném výstavišti být.
Lukin odtáhl Elišku k prvnímu vrtulníku, který viděl, protože ji v něm chtěl vyfotit. Bereniku už k ničemu takovému nenutil a nemohla říct, že nebyla ráda.
IDET se změnil. Nebyla to už jen malá výstava – zabíral šest pavilonů a tankodrom. Už nejen businessmeni kroužili kolem ní, ale i spousta turistů. Všichni ve sportovním oblečení, až se mezi nimi ztrácela.
Napadlo ji, že ani netušila, jak teď Gabrielle vypadala. Ignorovala Lukinův hlas, který šeptal, že ji tu ani nenajde.
Jako první uviděla Ace Cartera, stále stejného v padnoucím obleku, ve kterém jeho zadek vypadal fakt dobře, a se svým iritujícím úsměvem na tváři. Stačila jednou přejet pohledem jeho společníky, aby zjistila, že Gabrielle mezi nimi nebyla. Přesto se k němu vydala.
„Aci.“
Stále rozesmátý se otočil, jen aby mu úsměv na tváři ztuhl. Přestala se smát.
„Bereniko…? Seš to ty?“
„Ty vole a kdo asi jiný,“ zasmála se. Usmál se na oplátku.
„Co tu děláš?“
Povykládala mu o honu na svou kamarádku a sledovala, jak jeho tvář sklouzla do trénovaného prázdného úsměvu.
„Great,“ zamumlal nakonec. Stále jí jeho anglicismy rozčilovaly. Měla sto chutí ukázat Acovi svou dceru, jen aby viděl, že přežila i bez nich.
„Kde je?“
„Nevím. Really,“ a jeho oči jí prozrazovaly pravdu, že lhal.
„Kde je, Aci? Nebo mi dej na ní aspoň číslo, já jí zavolám sama.“
Mlčel. Jeho společníci pomalu zmlkli a teď na ně otevřeně zírali.
„Aci, ty musíš vědět, kde Gabrielle je? Bude tady? Je pořád s Damem?“
„Viděl jsem fotky tvojí holčičky. Je krásná,“ poznamenal nakonec Ace.
Otočila se a odešla.
Ace nikdy nebyl ten pravý. Lukinův hlas vítězně pravil, že Gabrielle na výstavišti nebyla.

Eliška už byla moc cool na nějaké výlety s rodiči a Lukin dostal v práci VIP lístky na IDET, tak s ním Berenika šla. Nedokázala uvěřit, že to bylo 25 let, co na výstavě byli poprvé. Lukin pronesl šampaňské do areálu, aby si mohli přiťuknout.
„…potřebujeme je. Jestli máme zajistit výhru Aeropolu, musíme se dohodnout s Propalem.“
A Gabrielle se vrátila do jejího života. Sklenička jí vypadla z ruky, jak rychle se otočila za hlasem,který zněl stále stejně.
Nečekala, že tím přijde tváří v tvář s dokonale vyhlížejícím triem.
Její kamarádka vypadala jako v její paměti – vysoké lodičky, decentní sukně a halenka se sakem, Dior Lady Di kabelka. Už neměla své dlouhé blonďaté lokny, teď zírala zpod delšího rovného platinově bílého mikáda.
„Elle!“ vyhrkla. Náhle netušila, co dělat. Její kamarádka na tom byla stejně. A pak před ní udělal krok jeden z jejích společníků a Berenika poznala Damona Kohla. Vyššího, statnějšího, v tmavém obleku. I s vráskami v obličeji stále vypadal jako si ho pamatovala, se svými rozčepířenými vlasy, které jejímu Lukinovi nikdy tak neslušely. „Dame,“ zaslechla zasyčení, načež Gabrielle položila ruku na rameno svého ochránce a vystoupila zpět před něj. A zářivě se usmála.
Berenika nevěřila svému štěstí a další dvě hodiny strávila vykládáním se svou nejlepší kamarádkou.
Teprve když se jí Lukin večer zeptal, co celý den dělala, uvědomila si, že jí Gabrielle neřekla nic o sobě. Možná to tak mělo být a Gabrielle byla šťastná i bez ní. Netušila, proč už jí srdce nebolelo tak moc jako předtím. Třeba proto, že věděla, že Gabrielle byla očividně v dobrých rukou. Berenika měla Elišku, Lukinu a Adie. Gabrielle zřejmě měla svoji vlastní rodinu.


2016-05-16
This Year. Next Year. Always.