ZPĚT NA ÚVODNÍ STRANU

„My understanding of him has always been that he is attracted to human beings, not ideas at all.“

Nedávno jedna moje kamarádka slavila 21. narozeniny. Velká událost v naší amerikanizované společnosti a já pochopitelně nemohla chybět. Stejně tak nemohlo chybět obligátní přáníčko, hlavně proto, že se daleko lépe vyjadřuji na papíru než ve skutečnosti.

Jak ale napsat přání, které něco znamená a není jen slátaninou klišé výrazů jako ‚hodně lásky, štěstí‘ a ‚šťatné narozeniny‘ nebo ‚ať se ti splní všechny sny‘? Ne, že by na těchto věcech bylo něco špatného. Ale přejí to všichni, což znamená, že toho bude mít do dalšího roku přehršel. Daleko více mě zajímalo, co ještě tak člověk může chtít. A co by měl dobrý kamarád poskytnout.

Přemýšlela jsem, až jsem nakonec došla na jedno ze svých oblíbených přísloví: „Dobrý kamarád za vás zaplatí kauci. Nejlepší přítel bude vedle vás sedět v cele a smát se, jakou legraci jste měli.“ Už dlouho to chci někomu napsat, protože to zní velmi poeticky. Proč ne? Možná proto, že doufám, že nikdy v cele sedět nebudeme. A také jsem si docela jistá, že napsat citát z internetu není zrovna ukázkou dobrého přítele a vyjádření snahy, kterou do přípravy dárku vložil.

Takže jsem se zamyslela, co bych tak chtěla já, aby mi někdo řekl. A postupně, jak se stmívalo a hodiny tikaly do nového dne, jsem si uvědomila, že nejdůležitější věc, pro kterou přátelství obdivuji, je snaha být na přítelově straně, ať udělal cokoliv. Bez odsuzování, bez kritiky. A takhle vlastně vznikla poslední věta mého přání: Vždycky budu na Tvé straně. Protože jsem zažila, jaké bylo, když jsem stála mezi dvěma lidmi, které jsem měla stejně ráda a věděla, že člověk, za kterým musím stát, byl ten, kterého jsem sama odsoudila. Ale přesto jsem za ní stála, protože ona jakožto člověk je důležitější než můj pocit zadostiučinění a správnosti. A najednou mě došlo, že by ta situace mohla nastat znova. A až mě postaví před rozhodnutí, na kterou stranu se postavit, kam se dám? Vždycky na stranu mé kamarádky, ať už spáchala vraždu a já to vím, nebo byla skutečně jen obětí.

Ten večer jsem přání spokojeně zaklapla a uložila na bezpečné místo, kde jsem na něj nemohla zapomenout.

O pár dní později už bylo v rukou oslavenkyně. Taková úleva, že jsem napsala něco smysluplného. Dočkala jsem se ovšem poněkud jiného přijetí, než jsem čekala. Když už nic, moje přání rozproudilo zábavnou konverzaci a smích o tom, že to zní jak politický slib a kam budu kandidovat.

A proto píši tento článek jako omluvu. Omlouvám se za stupidní přání, které nepřineslo oslavenkyni to, co jsem chtěla vyjádřit. Možná příští rok najdu lepší slova.

Nebo možná jsem jen naivní? Možná život skutečně není černý a bílý (jen odstíny šedi… nechtějte vědět, od kdy mi ta věta zní v hlavě) a já nemohu počítat s tím, že by někdo za mnou samotnou stál za každých okolností. Možná tak společnost a lidské vztahy nefungují. Koneckonců, jak bych mohla něco takového očekávat? Jak bych mohla takovou oběť od někoho vyžadovat? Udělal by to vůbec někdo pro někoho jiného?

Kolik se toho dá napsat o jediné větě…

A když už nad tím přemýšlím, neříká ta jediná věta tolik o mé morální deprivitě? Koneckonců, právě jsem veřejně přiznala, že bych vždy hlásala nevinu masového vraha, kdy byl mým nejlepším přítelem. Třeba jsem já ta špatná. Třeba něco takového bych ani neměla říkat. Neměla bych si to ani myslet. Dávat přednost osobním vztahům před povinností ke společnosti?


2016-03-29
Jedno přání. Naivní Tinnuška.