Dobře, malý sneak peak k mé velké sociálně-kritické epopeji. Postavy trošku OC (out-of-character) což dokážu asi jenom já, a navíc tohle asi zůstane navždy nedopsané, ale pro vaše potěšení udělám cokoliv :).

Bylo teprve 5:30 ráno a on už byl přesvědčený, že jet na dovolenou byl špatný nápad. A nikdy by tu nestál, kdyby se v pátek večer nezdržel v práci přesčas.

Jako každý únor se celé Brno proměnilo v šedou zástavbu plnou bahna, rozbředlého sněhu a mlhy. Patnáct hodin denně byla tma a jemu připadalo naprosto logické, že radši zůstával v kanceláři než se opět vystavit tomu příšernému mrholení a zimě při cestě k autu. Doma stejně nikdo nebyl; Damon se rozhodl trávit jarní prázdniny s Acem v Praze a Tony si musel přiznat, že zůstávat sám v tom velkém prázdném bytě, který ani nebyl jeho, bylo depresivní. Takže v pátek večer prostě seděl u sebe v kanceláři a čekal, než Richard dokončí poslední várku e-mailů, po kterých slíbil, že se vydají domů.
Podle Richova překvapeného výrazu si domyslel, že o Nickově návštěvě předem nevěděl. Sám Tony by asi vyskočil z kůže, kdyby si nevšiml černé Corvetty Stingray, která ladně zastavila před budovou a ze které vystoupil jejich kamarád. O pár minut později už vkročil k nim do kanceláře. Energicky zamával Tonymu a mu ukázal, že má být zticha. Nick byl prostě nenapravitelný. Navíc byl prakticky jediný, který dokázal Richarda překvapit, takže Tony se jen opatrně zvedl a následoval ho, aby si vychutnal ten neobvyklý výraz překvapení, o kterém někteří ze zaměstnanců dokonce tvrdili, že vůbec neexistoval a že to byla genetická vada. Ještě teď se nedokázal ubránit úsměvu, když se mu vybavilo, jak Richard rozlil kafe po celém stole, když k němu Nick vpadl parakotoulem do rozlehlé kanceláře, přičemž se snažil napodobit zvuk výstřelů ze samopalu.

„Čemu se tak směješ?“ Richard vypadal stejně otráveně jako den předtím, když jim Nick vážně oznámil, že jakožto jejich přítel a bratr musí zajistit jejich mentální a fyzické zdraví, takže v pondělí všichni odlétají na Barbados. Dokonce koupil letenky i Ptáčatům! Jeho návrh se setkal s velkým úspěchem u Ptáčat a se srovnatelně velkým odmítnutím u nich, tedy hlavně Richarda. Tonymu asi bylo jedno, jestli se budou další týden trýznit uprostřed studeného města, ale pokud měl tu možnost rozvalovat se v teple na druhém konci planety, rozhodně proti tomu nic neměl.
„Tony? Můžeš náskládat ty kufry dovnitř? Potřebuji ještě…“ Richard rozevřel pípající telefon a omluvně mávl na Tonyho, který začal nakládat malé kufry. A jeden velký, kožený s růžovo-bílým monogramem G.A.S. Už zapomněl, kolik věcí s sebou potřebovali ženské tahat.
Úhledně složil do kufru poslední zavazadlo a zaklapl ho, načež se otočil na ostatní pasažéry, kteří stáli na chodníku a nevšímali si ho.
„Ještě něco?“ přejel pohledem skupinku mladistvých, kteří se snažili nacpat do objektivu telefonu, aby si udělali fotku.
„Mám vás vyfotit?“ zeptal, když už potřetí podle všeho nedokázali udělat obrázek podle svých představ. Nebo minimálně podle představ Gabrielle, která byla ale stejně nespokojená vždycky.
Odpověď přišla z druhé strany. Tony se otočil a ušklíbl se, když Nick hodil poslední omluvný pohled na svoje auto, které stálo zakryté dekami na místě, kde obvykle stávalo Richardovo BMW.
„But first, lemme take a selfie,“ ušklíbl se Nick a kývl směrem k Ptáčatům, která se začala smát. Gabrielle uznala přikývla.
„Takže asi nechcete,“ pokrčil rameny. Odstrčil se od kapoty, o kterou se opíral, když v tom se ozval poplašený jekot.

„Nicku!! Okamžitě mi ten telefon vrať! To je nová zakázka!“
„Nope. Vacation time, no phones, orders, sponsorships or worries allowed!“ odbyl ho rázně Nick a hovor promptně ukončil, načež si telefon strčil do kapsy a ignoroval Richardovy ledové vražedné pohledy. Když byl mladší, přál si mít stejné ledově bledě modré oči jako on, protože to dodávalo vražedným pohledům zvláštní krutý podtón. Neubránil se otřepání, když ho viděl.
„Kolik je?“ zeptal se, aby rozptýlil napětí, které se mezi nimi usadilo. Ace s Damem si jen vyměňovali unavené pohledy – nebyli na společné dovolené už dvacet let z nějakého důvodu.
„Šest,“ informovala ho rychle Gabrielle.
„Všichni máte všechno?“
„Postrádám telefon.“
„Nabíječky? Pasy? Letenky?“ Souhlasné přikývnutí všech přítomných považoval za dostatečné. Usadil se za volant a počkal, než se Richard naoko smířil s vědomím, že Nick se s Ptáčaty v jeho autě někde nejspíš vybourá. Dobře věděl, že Richard ve skutečnosti důvěřoval Nickovi více než komukoliv jinému s jejich potomky. A stejně tak Tony si byl jistý, že pokud byl někdo, kdo by raději umřel než je vystavil nějakému potenciálnímu nebezpečí, byl to jejich černovlasý přítel. To ale neznamenalo, že si z něho nemohli dělat legraci.

Richard naposledy připomněl mladší čtveřici, aby se alespoň připoutala, protože jestli je policie zase zastaví, tak tu pokutu bude platit Nick a TRIS se na tom rozhodně podílet nebude. Jak toho chtěl docílit, když Nick byl zaměstnancem TRISu a všechny jeho peníze v podstatě pocházely z něj, to radši Richardovi nepřipomínal. Místo toho počkal, než se připoutal a pak vycouvali z parkoviště, směr vídeňské letiště.

„Jestli ho zase přemluví, aby se zastavili v McDonaldu, tak je to naposledy, co jsem mu půjčil svoje auto,“ prohlásil Richard. Tony se na svého spolujezdce po očku podíval a s překvapením shledal, že jeho tvář zůstávala vážná.
„Nějaký specifický důvod, proč máš seš tak příjemný?“
„Ty jsi zapomněl, jak to auto dopadlo, když s ním jel naposledy?“
„Ne?“ odpověděl nejistě. V zadním zrcátku sledoval, jak ho následovalo černé BMW.
„Všude spousta soli, mastné otisky prstů na skle a kečup na opěrce. Doteď nechápu, jak se jim to podařilo!“ otráveně rozhodil rukama Richard, v tom momentu naprostý opak všeho, co by o něm řekli jejich zaměstnanci. Jinak chladný, rozvážný a vždycky profesionální muž nyní vypadal podobně jako Nick za jejich školních let, když se mu něco nelíbilo. Očividně za třicet let přátelství a společného soužití ho jeho přítel ovlivnil více, než si Tony kdy uvědomil. Chvíli bylo ticho. Tony každou chvíli pozoroval černé auto za nimi, které je následovalo a ve kterém seděl zbytek jejich rodiny.
„Jenže to není ten pravý důvod, že? Jinak bys totiž věděl, že tím, že tam je Gabrielle, se pravděpodobnost zničení interiéru tvého miláčka snižuje na minimum,“ podíval se po očku na staršího muže.
Opět nastalo ticho, které prolomilo jen vzdychnutí, když Rich zabořil hlavu do opěrátka a zavřel oči. Tony zadoufal, že usne a dospí se, protože strávit dvě hodiny v takové stísněné atmosféře si opravdu nepřál. Proto ho překvapilo, když se o čtvrt hodiny později ozvalo: „Nick asi nechápe, že někteří z nás prostě mají povinnosti a zodpovědnost!“
Tony zůstával zticha. Došel k závěru, že bude lepší, když nechá Richarda vymluvit, než aby to v sobě dusil.
„Nemůže přece čekat, že budeme nadšení, když nás znenadání vytáhne na dovolenou na druhý konec světa! Co když v hotelu nebude wifina? A ten rozdíl – prakticky znemožňuje přijímat jakékoliv hovory!“
Skoro čekal, že si Richard začne rvát vlasy, ale ten jen znovu hodil plácl hlavou do opěrky, oči stále zavřené. Ušklíbl se: „No tak snad to bez tebe republika deset dní vydrží. Předpokládám, že všichni jsou moc zaujatí Ukrajinou na to, aby si všimli, že úžasný český stratég odjel pryč.“
„Jenže tady nejde jenom o to, že by se něco mohlo stát. Máme zaměstnance, kteří na nás spoléhají. Co spoléhají na mě! Co Nick ví o zodpovědnosti-“
„Richi.“
Bloňďatý muž zamumlal něco, co se Tony rozhodl považovat za omluvu, a ztichl.

„Co vlastně děláš? U mě žádná operace není, takže ode mě práci nemáš. A Nick v podstatě vede byznys sám, takže tam tě taky nic nemůže zatěžovat,“ zeptal se. Najednou ho napadlo, že vlastně vůbec netušil, co Richard celé dny v práci dělal. Navenek vypadal, že měl spoustu práce, ale když se nad tím zamyslel, nemohl přijít na nic, co by Richard měl na starosti.
„Zajišťuji komunikaci s vedením. Logistiku operací, abychom jiným nenarušovali jejich činnost a nehonili se za věcmi, které už zjišťuje někdo jiný. Bezpečnost agentů. Vyřizování dokumentů. Víš kolik mě stálo mít pasy jenom pro nás tři? Nick na to ani nepomyslel.“
Tony také ne, vynadal si v duchu. Jenže Richard vždycky vypadal tak suverénní, až jim některé nuance unikali. Jako, že se pasy s jejich fotkami neobjeví zázrakem před každou operací Richardovi na stole jako kouzlem. Nebo, že mají po příjezdu kde spát, že mají v každé zemi zázemí.
„Ale teď žádnou operaci nechystáme…?“
„Mám ti vůbec říkat, že je to klasifikované nebo mám jen mlčet?“
„Ani mě to nemůžeš říct?“ podivil se.
„Ani tobě.“
„Takže mi to řekneš, až budeme u tebe?“
„Jo.“
„A víš, že jsem svoje auto už pětkrát prohlídl a žádná štěnice tu nebyla.“
„Tak dál hledej.“